Jmenuji se Martin Kuneš, narodil jsem se v Praze, v druhé polovině dubna roku 1987. Mé zájmy, alespoň zpočátku, směřovaly především k výpočetní technice a elektronice obecně. Tento obor jsem vystudoval a mnoho let se jím i živím. Nejdříve jako servisní technik, nyní obchodní zástupce nejmenované pražské společnosti. Má cesta k digitální fotografii byla dlouhá, plná chyb a omylů, s nespočtem slepých kolejí a špatných rozhodnutí. Přesto, nebo snad právě proto, jsem s odstupem času opravdu rád, že byla právě taková. Nejen, že mi přinesla nejedno ponaučení a příležitost, jak zlepšit mou tvorbu a sebe sama. Ale také mě naučila pokoře, trpělivosti a posílila mé odhodlání a vytrvalost při tvrdé práci. Což jsou, alespoň z mého pohledu, základní pilíře úspěchu (nejen) v oblasti fotografie.

S fotoaparáty jsem přišel do styku už jako malý, byly to povětšinou analogové kompakty a základní zrcadlovky, se kterými jsem se potkával především na rodinných oslavách a dovolených. Nicméně to nepovažuji za něco, co by výrazně ovlivnilo můj vztah k fotografii. Nikdo z mých blízkých a kamarádů se tomuto oboru také nevěnoval. Takže šlo spíše o uchování vzpomínek v rodinných albech, kde zůstávají dodnes. To platilo až do mých 15 let, kdy jsem od rodičů k narozeninám dostal tehdy přelomový digitální kompakt Nikon Coolpix 3200. Ten už sice v dnešní době nedokáže konkurovat ani chytrým telefonům nižší střední třídy, ale v roce 2002 byla digitální fotografie ještě stále v plenkách. Chytré telefony neexistovaly a běžně dostupné fotoaparáty se lišily jen minimálně. Jediným zájmem výrobců i zákazníků bylo rozlišení, takže každá desetina megapixelu hrála „velkou roli“. Vybaven tímto stříbrným zázrakem, začal jsem fotit vše, nehledě na okolnostech a příležitosti. Samozřejmě jsem neměl ani tušení, co znamená clona, expoziční čas, citlivost ISO a další fotografické parametry. Jednoduše mě to bavilo a dodnes rád vzpomínám, kolik legrace kolem všeho toho „cvakání“ vlastně bylo. Postupem času mi metoda pokusů a omylů přestávala stačit, takže jsem se začal více zajímat o principy fotografie, světlo, techniku a celkové „tajemno“ kolem digitální fotografie. Nebylo to jednoduché, žádného fotografa jsem ve svém okolí neměl, neexistovaly Youtube kanály plné návodů a vychytávek, anglicky jsem v té době moc neuměl a kvalitních publikací na toto téma také moc nebylo. Přesto jsem se nevzdával.

Postupem času jsem si osvojil většinu potřebných znalostí. Nebo jsem si to tehdy alespoň naivně myslel. Pln odhodlání jsem okamžitě začal hledat nové možnosti kreativního využití pokročilých technik. Což jen urychlilo potřebu výměny stávajícího fotoaparátu za něco více pokročilého. Má volba nakonec padla na ultrazoom Panasonic DMC-FZ7. Ten disponoval nesrovnatelně lepším rozlišením, kvalitní optikou, stabilizací obrazu a množstvím dalších funkcí, které jsem pravděpodobně ani nikdy nevyužil. Šlo také o můj první fotoaparát, který umožňoval plně manuální režim. Díky němu jsem si velmi rychle uvědomil, že mé znalosti nejsou zdaleka tak dobré, jak jsem si původně myslel a já stál před další výzvou. Ani tentokrát jsem nehodil ručník do ringu, ba naopak. Nové možnosti mi doslova otevřeli oči a já konečně začal fotit. Projel jsem kus světa a nafotil stovky snímků. Spoustu špatných, mnoho dobrých a pár opravdu skvělých. Věděl jsem, že skutečným profesionálům se zatím rovnat nemohu, ale to mě motivovalo ještě víc. Svět digitální fotografie mě naprosto pohltil, neustále jsem experimentoval, tvořil, věnoval jsem tomu veškerý volný čas i energii. Získal jsem několik menších ocenění, začaly se množit pozitivní ohlasy a zájem o mou práci rostl. Zároveň se objevily první zajímavé zakázky a najednou se téměř vše v mém životě točilo kolem fotografie.

Další změna přišla kolem roku 2008, kdy jsem měnil zaměstnání a jeden z nových kolegů prodával svůj Canon EOS 400D s nestabilizovaným objektivem 18–55 mm. Ač šlo o základní zrcadlovku s velmi nepopulárním sklem, nabídka byla lákavá a já příliš neváhal. Původní „seťák“ nahradila všestranná Sigma 17–70 mm F2.8-4 DC Macro OS HSM a já se pustil do prvních experimentů s hloubkou ostrosti, kreativním využitím expozice a postprocessem. S touto kombinací jsem byl spokojen po velmi dlouhou dobu, pořídil jsem s ní obrovské množství snímků a konečně jsem si mohl naplno užíval svobody kreativního světa bez výraznějších omezení ze strany techniky. Postupem času jsem výbavu samozřejmě vylepšoval. Ke slovu přišly objektivy Canon EF 70-200 mm f/4.0 L IS USM, Canon EF 35 mm f/2.0, Canon EF 17-40 mm f/4.0 L USM a další. Během těch několika uplynulých let jsem se také stal certifikovaným partnerem a prodejcem společnosti Canon. Mou první zrcadlovku nahradil poměrně kontroverzní model Canon EOS 60D. Ten mě zaujal ergonomií ovládání, rychlostí, kvalitou obrazového výstupu a plně polohovatelným LCD displejem. Měl i své mouchy, jako pomalé AF v Live View, nebo slabší dynamický rozsah čipu. Ale nic z toho mě neomezovalo a jako hlavní tělo mi dělal společnost dlouhých 6 let. Za tu dobu se mnohé událo, vyzkoušel jsem nepřeberné množství techniky, začal jsem se specializovat na konkrétní fotografické žánry, vybudoval jsem ateliér, zakázky neustále přibývaly a já navázal mnoho zajímavých spoluprací.

Poslední větší změna nastala koncem roku 2017, kdy jsem se v rámci modernizace rozhodl znovu vyměnit fotoaparát a ještě více se zaměřit na témata, která jsou pro mě stěžejní. Opět jsem vsadil na velmi diskutovaný model, tentokrát z kategorie full-frame přístrojů. Řeč je o modelu Canon EOS 6D Mark II, který jsem doplnil vynikajícími objektivy Canon EF 85 mm f/1.4L IS USM a Sigma 50 mm f/1,4 DG HSM Art pro Canon. Tato kombinace se mi v uplynulých měsících velmi osvědčila a věřím, že mi bude opět sloužit mnoho let. A jaké jsou mé plány do budoucna? To je dobrá otázka a v tuto chvíli na ní neznám přesnou odpověď. Jedno ale vím určitě, budu fotit, učit se a dál rozvíjet své dovednosti. Protože miluji kouzlo okamžiku, focení se stalo mou součástí a rád se dívám na svět trochu jinak.